to běžití (básnění životné)
motto:
Člověk žitím putuje jak přelud, hluku nadělá ten vánek pouhý (...). Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý, ale nic se nezlepšilo, má bolest se rozjitřila. Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň. Promluvil jsem svým jazykem takto : (...)
úryvek veršů z Žalmu 39
18
chtěl jsem vidět vše
jezdil jsem po světě
plul jsem po mořích
létal jsem v oblacích
a přece
sednu si doma na stráni
odložím brýle
a jsem ve světě, který je mi tak blízký a přeci tak vzdálený
žasnu:
tohle je tajemství, které nikdy nepochopím
kam ten svět zmizí, když mám brýle na očích?
23
miluji hudbu
ale ne hudbu pro uši
ty nepláčou ani se neradují
to dokážeme jen srdcem
58
až ti jednou bude zle
až na tebe celý svět dolehne
a bude tě drtit jak olivu pro olej
až ti zčerná bílá obloha
a přestane vonět les
až ti nezazvoní hlas
a voda nezchladí tvůj žár
až celý svět bude k tobě bez ohledu...
pak vyjdi na kopec
přejeď prstem po vrcholcích hor
rozesetých v krajině jak hrbolky lásky
chutnej jejich jména ondřejník, kněhyně, radhošť, javorník...
a pak to přijde:
ty hory samy pohladí tě ohledem
až budeš zlý
až celý svět budeš dusit svou nenávistí
až pro sílu tvého hnusu bude praskat obloha
až budeš v lesích kácet hlava nehlava bez ohledu na třísky
až ti zhrubne od samého křiku hlas
až k celému světu budeš v hranách trčet bez ohledu...
pak vyjdi na kopec
přejeď prstem po vrcholcích hor
rozesetých v krajině jak hrbolky lásky
chutnej jejich jména kyčera, malchor, ostrá, lysá, smrk...
a pak to přijde:
ty hory samy ohladí tě pohledem
60
chtěl jsem ještě o konci:
přemýšlím
kdy moje verše dojdou konce?
zastaví se, až vyhasne láska?
nebo mě budou provázet, až do konce života?
a pak jich tedy budou tisíce?
nebo je píšu tímto tempem prostě proto, že konec je blízko?
nevím...
v pondělí zemřela mi kamarádka
bylo jí 38 let
ne každé pondělí je šťastné
ne všechny verše mají otevřenou budoucnost
96
...já vím, některé verše mají nevyhnutelnou pointu:
kamarádíček, saunička, pivíčko, rumíček
noční procházeček, chmureček...
čas bezalkoholový se blíží
neb není dobrým palivem
kde vzletem je pád
natož aby hasil
hořící
124
chtěl bych se vrátit
vrátit k svému někdejšímu štěstí
vím, možná bylo jen hrané
ale když nevěřil jsem sobě
věřil jsem aspoň jemu
odešel jsem a ztratil hodně
jen ta víra, ta mi zůstala
tak teď věřím víc sobě
ale zas štěstí nevidět...
167
dnes k ránu sen:
o pouti stánek s balónky
jedním jsi ty, vlaješ na šňůrce
kupuju si tě, vyfouknu
skládám v malý čtvereček
pak otevřu dvířka v hrudi
a za nimi srdce s klíčkem
otočím, otevře se víčko
vkládám složený balónek
pak jej zamknu
klíček dám na jazyk
a zatímco se rozpouští
zabouchnu dvířka hrudi
a kráčím dál...
176
mezi životem a smrtí
možná volíme častěji
než se zdá:
vždyť životní zlom plný bolesti
může být životodárnější než vypadá
a harmonie vykoupená přetvářkou
zas smrtonosná jako jed...
nejstrašnější ovšem je
že nevíme, co je kdy čím
alespoň tedy ne hned
a marné je pozdější prozření
na nějž osud vrhá svůj stín...
179
"promiňte, tohle už je sedmé nebe?"
"nikoli, teprve předpeklí
ještě vás čeká peklo a teprve pak
pokud přežijete
začnete pomalounku stoupat"
"ach tak, nevěděl jsem, že je to tak složité"
"kdepak, jako turista byste tam byl hned,
ale hledáte-li domov, musíte přes očistec
bolavé duše tam nechtějí..."
183
"tatínku, co znamená slovo milovat?"
"nic, je to jen slovo:
když potkáme něco nebo někoho
co máme hodně rádi
řekneme prostě:
tohle miluju"
"ale tohle přece není nic"
"kdepak, je
milovat je totiž zajímavé až tehdy
když je to sloveso"
"a co tedy znamená sloveso milovat?"
"všechno:
ať spíš či bdíš
pracuješ nebo odpočíváš
je ti dobře nebo zle
jsi v tichu nebo hluku...
miluješ
a to je vše"
188
sem zadejte hledaný výraz:
sem zadaný
hledám svůj výraz
sem s výrazem hledaných
výraz sem zadal
hledám výraz
svého hledání
zadávám sem
výraz hledání
výrazně hledám
zadávám
tedy sem
hledaným výrazem...
a z hloubi digitálu
jen mučivé nic:
to google
neúprosně
nastavuje zrcadlo
190
myslel jsem:
je nebezpečné
milovat příliš
vydáš se ven
prasklinou kaštaní slupky
lehký vánek pochyb
drtí tě šlápotou vedle
i teď se bojím:
země pod nohama
tečka v hloubi vesmíru
opojný stav beztíže
neznámý směr
návrat mimo plán
napadá mě:
čím výše
tím strmější pád
tak padám beztíží
vesmírnou zdviží
sladká domovina
je jiná planeta
někde tam
na zemi
192
píšu tedy jsem
psancem vlastního života
proběhnout minový polem
uniknout kuželům světla
ostřížím zrakům kulometčíků
neškvařit se na elektrickém plotě
nerozedrat se ostnatým drátem
vyváznout se zdravou kůží
jak bych rád
jenže na mojí kůži
nic nezáleží
jsem vše, o co běží
a co běží, stává se obětí
já pádím vstříc osudu
do časů, v nichž nebudu
stát se musí
co se musí stát
aby život nestál
a pohár hořkosti nevyčpěl
žehráš na osud?
vždyť k tobě štědřejší
než k jiným
včas se vyhneš propasti
včas mlčíš
včas ohneš hlavu
i uhneš ráně
včas pochopíš, že není cesty zpět...
jen to včas si časuje po svém
a ty honíš ručičky
v nekonečném odstupu
197
má bolest
je i tvoje bolest
má radost je
tvou radostí
mé štěstí
je tvým štěstím
i zármutek rovným dílem
dělíme si
a na světě jsme jediní
kdo to ví
byť zdráháme se uvěřit
a už vůbec nevěříme
že by uvěřil kdo jiný
a právě tato hrana
mezi vírou a věděním
nás spojuje i ničí
právě tuto hranu
slýchám, když nevím
jak dál...
202
slyším hukot řeky uvnitř mě
valí se kamsi nevyhnutelně
její proud mě strhává
ač stojím na břehu
neboť hlas zoufalství
vepisuje se mi do tváře
jako řeka do krajiny
která jen nečinně leží
u břehů s vědomím, že
až bude všude řeka
nebude již krajiny...
206
jsme jak mlha
nad řekou za rozbřesku
usly i noční šelmy
ptáci mlčí ještě
čas se zastavil
není noc, není den
v té mlze je všechno a nic
zjeví se na malou chvíli
důkaz čehosi mimo smysly
pak první paprsky
a nic se mění v ještě větší nic
208
když se mi podaří
ze sebe vystoupit
nahlédnu se vně
a nedávám si smysl:
kdo je ten nesmyslný uvnitř?
rozumí si dost?
ví, co činí?
zná se?
a pak se vrátím dovnitř
a jsem to zase jenom já...
209
já, ty a plachetnice
málo pravděpodobná trojice
hledám souvislost
a najdu tři spojnice:
já jsem, když mi vítr fouká
ze strany, kde stojíš ty
a roztáčíš svým srdcem listy
velikého bzučícího brouka
jehož nohy stojí v podpalubí
tam, kde růže chodí spát
a zámky zapadají na druhý západ
aby ráno, až princezny se vzbudí
zapily skvostným vínem krevety
a pak už nic dalšího
jen plachetnice, já a ty
211
proplouvám vesmírem
stálý návrat k dvěma planetám:
minulost a budoucnost
musím volit?
řekneš si:
co bylo, není, jediná cesta je vpřed
ale ve vesmírném prostoru platí jiné zákony
když totiž navštívíš minulost
stane se tvou budoucností a naopak...
který směr je správný?
213
poprvé za historii útěku
chci se dát chytit
ale sám nevím, kde jsem
a zdá se, že mí lovci o mě nestojí
uvíznu-li konečně v síti
bude vůbec moje?
215
píseň je znásilněná báseň
nechce se dávat na potkání
a musí...
taková je i má píseň života
216
vylilo se moře
nevím kam
vylilo se do všech stran
vylilo se moře
zbyla díra
umírá či neumírá?
vylilo se moře
plachetnice na suchu
s hladinou klesli jsme na duchu
kam vylévá se moře
plné slzí?
zmizí?
když vylije se moře
není slané vody
srdce bahno brodí
zapouzdří se na dně moře
bez slzí přežije
moře se nepije
vždyť, když vylije se moře
pro hoře hoře
sucho je, sucho je...
218
vážím si
volby:
získám-li vše
vše ztratím
ztratím-li vše
vše získám
ale můžu-li volit
má vůbec smysl
vážit si volby?
vždyť tam
kde jiná cesta nevede
neptáš se
natož, abys volil
každá cesta
je porážkou té druhé
ale nejhorší porážka je
sama sebe...
219
sedni si
a napiš konečně
pořádnou báseň!
proč se schováváš?
proč prcháš?
proč se jí bojíš?
zklamal jsi mě:
viděl jsem tě
tesat do slov
bez oddechu
běsnit pro básně
básnit bez bázně
bláznivě báSNÍT
probásnit se k bázi
bas básnit
k tepu života
štěpit zuřivě balast
trhat na kusy vatu slov
viděl jsem tě v zápasu
stávat se básníkem...
a zatím?
bojíš se tak
že stáváš se
leda tak
slovníkem
220
na vrchním bidlu
a spodní pryčně
žiju si šťastně
až poživačně
nic mi nechybí
všichni závidí
zažívat to co já
s minimem úsilí
být krásná, slastná
s úsměvem uléhat
s úsměvem budit se
zkrátka být přešťastná
chlupatá opice
jsem tolik šťastná
v domově zamknutá
rodina semknutá
rypákem ryju pole
úroda houstne ve stodole
modré z nebe raší
v té zahrádce naší
a rytmus v těle
všechno to smele
no, jen řekněte:
není to skvělé?!
co může přát si více
v kleci opice?
uznávaná i ctěná
zvaná i chtěná
pro svoje vlohy
nabídky k práci
i pro legraci
nesou ji nohy
a hlava maká
v roli ptáka ohniváka
šťastná je převelice
vaše opice
222
učím se nehledat
stopy v bílé pláni
mého života
učím se nehledat
stopy tvého života
v mé bílé pláni
pod sněhem zapomnění
srdce i rozum ví
že tam jsou
děsí se jara probuzení
až pomalá tání plání
sněhy odnesou
zmrzlý na kost vzývám
mráz velký tak
že zmrazí času ubíhání:
měl-li bych žít bez tvých stop
pak
volím raděj´ život v bílé pláni...
224
možná jsem si jen laťku
nenastavil dost vysoko?
nejprve jsem chtěl
uživit rodinu
pak být
dost dobrý pro tebe
a taky dokázat
nic nedokazovat
a teď?
aspoň umřít se ctí...
je to už dost vysoko?
225
hledím na sebe skrze bílý papír
ve světě špatných zpráv
obklopen chmury země a vemě
jediné, k čemu se upínám
jsi ty, bílé prázdno
s každým dalším veršem
zrodí se mi stéblo
z nějž stavím plachetnici
co jednou odnese mě
daleko do zemězapomnění
ale moře žalu je hluboké
stébel málo, cesta daleká...
můj obraz je odrazem pustiny
bílá kaše, do níž sypu
trochu černých slov
aby aspoň zhoustla
když už nemizí
pozřít nelze - je jí moc
přeplout nelze - stébel málo
leda počkat, až vychladne
tak útrpně kladu
slovo za slovo
a vidím sama sebe
skrze bílý papír
co zbývá...
228
když jsem stavěl dům
má mysl planula
za stavbou
to ona plnila každičký kousek mě:
ve dne v noci
stával jsem se jí
a ona mnou...
teď, když stavím vlastní život
čímpak asi planu?
230
"tatínku, namaluj mi samotu"
...
"to je nádraží?"
"neumím samotu, princezničko
vždycky změní se mi v čekání..."
232
nejkrásnější koleda?
otevřu dveře, hle, marie, za ní ježíšek
líbá je josef, svléká si kožíšek
a z těch dvou polibků kometa vznese se
chvost štěstím zazáří, oblohy dotkne se
odtud pak do stáje vločky se snesou
barvu nebe mají, zprávu mi nesou:
koleda z lásky betlém ti udělá
jen uspi marii a máš i anděla...
233
děkuju ti za tvůj pohled
děkuju ti za tvůj dech
děkuju ti za tvůj dotek
děkuju ti za příběh
o dvou duších kdesi ve tmě dneška
na promrzlém nástupišti
šťastných ve svém trápení
čekajících na courák, co mešká
jehož světlo neblíží se
jen v dálce slyšet troubení
děkuju ti za tvůj pohled
děkuju ti za tvůj dech
děkuju ti za tvůj dotek
děkuju ti za příběh
přijede či nepřijede, copak na tom záleží?
není pohyb tam či zpět
v kus ledu svět změnil mráz
a za časů, v nichž ani čas už neběží
naše duše tím čekáním
získávají sílu, naději a čas
a tak:
děkuju ti za tvůj pohled
děkuju ti za tvůj dech
děkuju ti za tvůj dotek
děkuju ti za příběh...