to bělásko (básnění milostné)

20.12.2021

motto:

Neboť touha, stesk i smutek po lásce je lepší než poklid dobytčete, které o lásce nic neví. Stejně jako když v hloubi pouště trpíš žízní a trním: raději si po studánkách stýskáš, než abys zapomněl, že existují. (...) Kdybych pro tebe zrušil podmínky lásky, abys nemusel trpět, co bych ti tím poskytl? Je snad pro ty, kdo ztratili stopu a umírají žízní, poušť bez studánky sladší? Já říkám, že byla-li studánka dobře opěvána a dobře ve tvém srdci zbudována, potom ti ve chvíli, kdy už se snoubíš s pískem a chystáš se vysvléci z kůže, poskytne klidnou vodu, jež nemá co činit s věcmi, ale s jejich smyslem, a připomínkou sladkého zpěvu studánek ti pořád ještě vyloudím úsměv. Jak bys mohl za mnou nejít? Jsem tvůj smysl. Steskem očarovávám písek. Otvírám pro tebe lásku. Z vůně vytvářím říši.

Antoin de Saint-Exupery: Citadela

tak rád bych znovu psal básně,

ale bodají příliš hluboko

tak rád bych znovu četl básně,

ale bodají příliš hluboko

a přitom si dobře vzpomínám,

jak mi kdysi pomáhaly se odpíchnout

a letět...

budila mě v noci

myšlenka na smrt

bůh ví, co to je:

zpětný chod?

nebo maják

abych neztratil směr?

začal jsem běhat

nejprve proto

abych se té spalující touhy zbavil

pak proto

abych ji využil

a nakonec

ze zoufalství

a teď?

ještě nikdy jsem neurazil takový kus

na cestě, která nikam nevede

"je načase změnit všechno"

"i mě?"

"ne, ty jsi jediný pevný bod v mém vesmíru...

jen tě najít..."

pane bože

ten žhnoucí prostor mezi mnou a tebou

je tak hořký!

jak mi chutná!

a jak jej nenávidím!

každý den napíšu několik veršů

a přede mnou zjevuje se

obraz mé vnitřní krajiny

jsem jako kolumbus

mířím tam, kde všichni věští záhubu

bouří se mi mužstvo

ale není než cesty kupředu

hledal jsem poklad

ne, nesměj se, nejde mi o jmění

jde o cosi úplně jiného

myslel jsem něco v hloubi mě

ale hledal jsem marně, vím jistě, že tam není

hledal jsem jej tedy u tebe

ano, je toho moře co si v tobě člověk cení

ale to cosi, ten poklad, co mám na mysli

nenacházím, vím jistě, že tam není

a přeci ho mám!

našel jsem jej teď nedávno za kuropění

zjevuje se totiž jen, když jsme spolu

a je to naše velké

(rozhlédnu se kolem a pokračuju tiše)

je to naše velké taj...

a pak náhle přišlo políbení

ano, jsi teď součástí mě

dávám tomu rok možná dva

piju tě ve víně, jím tě v chlebu

dávám tomu rok nebo dva

když na tebe myslím, myslíš na mě a naopak

i tomu dávám rok nebo dva

ale to, co se s námi stalo, to je navěky

přiznávám se bez mučení

unesla jsi mě a teď jsem tebou unesený

a ano, naložili jsme si tíhu, která je sotva k unešení

když si ale vzpomenu, jak snadno spolu létáme k oblakům

musím se začít smát:

vždyť z nás se stali profesionální únosci

uneseme tedy všechno!

herodotos:

lýdský král kandaules se chtěl pochlubit krásou své ženy strážci gygovi. pozval jej tajně do

ložnice, aby ji spatřil nahou. když žena zpozorovala vetřelce, poručila gygovi, aby si vybral

buď smrt, a nebo zavraždění kandaulovo a jeho trůn. a žena se stává hybatelkou dějin.

gyges:

"považ přeci králi -

odloží-li žena šat, spadne s ním i k zemi stud

tu tělo v plném květu ohněm počne plát

a v nelítostném boji zpečetěn je osud tvůj

byť silný jsi, velký mocný, i co nemáš, musíš dát

a co nejstrašnější - rád, tak rád!

její tělo nejtužší je zbrojí:

prsy jak dva mocné štíty jsou a její stehna bujný oř

zadek hradbou jejích ctností a přilbicí je pevnost hrdého čela

a pohled její - ústí do propasti - jím šlehne, co ostřím meče -

padni muži na kolena, teď se muži ženě koř!"

nyssia:

"smrti propadl jsi, gygu

že jsi drze skulinou se pohledem dotýkal mi těla

kam´s pohlédl, tam pálí mne až k uzoufání

tam doteky tvých rukou bych hnětena být chtěla

mne tísní šat a bolí tvrdost manželského lože

a stáří mého muže mi plísní hyzdí dům

a v noci sny mě představami mučí, ó můj bože:

do tebe nehty pevně zaklesnuta - jsi můj, jen můj!

pro tebe hořím a žhnu celým tělem, s tebou splývám

v tobě tonu, tebou dýchám, ty prodíráš se skrze mne

tebe cítím jen

tobě patřím jen

tebe, hrozne, saju jen

ty´s neklidný můj sen

ty mne zabíjíš

tebe vtahuji a nepouštím - NE! - nepouštím tě ven...

jak, řekni, jak? jak mám ráno klidná vítat nový den!?"

"tak ti pravím, gygu

že´s mne uzřel nahou, patříš mi, jen mi!

teď ztrpkla ti chuť vína a jídlo nemá vůni ni chuť

a spánek nepřichází za noci a probuzení nepřináší den

jsi lapen v síti spletené z tvých pohledů ok:

uhranutý bělostí mých prsů

utopený v kapkách potu laskajících zákoutí mé šíje

a myrhou voní ramena má, co vahadla mé vášně

a toužíš po jich vlnění...tys, gygu

nenáviděný můj sok!

a zadek v křivkách tulipánů toužíš laskat k zbláznění

mé břicho s vůní marcipánů křehce jazýčkem okusit k zasnění...

má kolena jsou jablka rajských sadů a stehna hrozny plné vín

a mezi nádherou všech těch božských vnadů

na tebe tu, milý, na tebe tu čeká můj lačný, teplý, vlhký klín..".

"potupil´s mne, gygu

tak pykej za svou drzost, ty zpupný neurvalče!

jen jediným pohledem dosoudil ses, hade

teď číší touhy pro tvou slabost, milovaný psanče

oba, oba bídně zahynem!...

slyš tedy můj soud!

těžko ubránit se vůli bohů, ti žádají ten nejvzácnější dar:

patříš mi a já tobě, proto zhyň svou rukou lásce obětovaného

a utiš mé touhy žár

a mne zanech zde v bolesti

...a nebo...

nebo, ať zhyne tvůj král, můj muž!

ukonč´ rukou vraha jeho pouť

dej lásce do rukou meč, ať krví zpečetíme tedy vůli bohů už!

ba i láska má svůj líc:

jedni pro lásku se milují a zakoušejí hojnost plodů neřesti

tu druhým zase láska nese slzy, zármutek, smrt, bolesti a...

.............a nic!"

verše nepíšu proto, že bych byl básník

ale proto, že si nemůžu pomoct

miluju tě ne proto, že bych byl milenec

ale proto, že si nemůžu pomoct

a přitom za sebou pálím stopy po básních i po tobě

jako bych byl obojím...

oloupu si tě jako exotické ovoce

pak nakrájím tě na kousíčky

a budu tě drtit vlastním tělem

hořkou šťávu, co nachytáme do číší

pozdvihneme k nebesům

"a pak?"

pak zpjjeme se do němoty!

píšu ti, i když ti nepíšu

potkávám tě, i když tě nepotkám

vidím tě, i když tě nevidím

to všechno je pravda

jen v jediném bych lhal:

miluju tě, i když tě nemiluju

jaký sen!

vidím bělouše

je šíleně krásný

běží prudce proti mně

jeho kopyta řinčí jako šavle v boji

jeho uši ostře trčí k nebi

chytají mé myšlenky, dřív než je vyslovím

jeho pohled proniká skrz mě

do hloubek, o nichž nemám tušení

a všechno kolem křičí:

zastav ho! zastav ho!

ale já nemůžu, nemám sil...

jediné, co mi zbývá

je pokusit se jej osedlat

jenže, ač jsem vždy miloval koně

nikdy jsem je nesedlal

někdy je mi zatěžko dolehnout k tvým uším

možná už jsem ti řekl vše?

"kam běžíš?"

"za tebou"

"a až mě doběhneš?"

"pořád bude kus cesty za mnou"

moje maličká:

"já nemůžu uvěřit, že jsou lidi živí"

štípnu ji

"bolelo to?"

"ano"

"tak to budeš asi živá"

"a to se život pozná jen podle bolesti?"

slunce

je všude a nikde

je vzdálené i blízké

dává život i zabíjí

přitahuje i odpuzuje

kdo na něj pohlédne, nemůže vydržet

a když zrak odtrhne, vidí jen slunce

a tak se ptám:

to, co vidím

je skutečnost sluncem prozářená nebo zatemněná

jestliže to slunce jsi ty?

řekla jsi:

"tohle jsem nikdy nezažila"

a já musel přiznat totéž

napadá mě tedy:

možná je právě to ten důvod, že to je

protože

něco mi říká

že je to stejné jako s dobrým nápadem:

nikdy nechodí podruhé...

pokaždé, když zavřu oči, vidím tě

člověk prý mrkne za den 14 000 x

pak je to tedy minimální počet

kolikrát na tebe za dne myslím...

a pak...

pak přijde noc...

jsem námořník

hledím na moře

toužím plout

"nemám loď"

vzdychnu

jsem námořník

hledím na moře

toužím plout

"mám loď"

vzdychnu

bože, co mě to drží na pevnině

jestliže smrt číhá na obou březích?

kavárna ve čtyři odpoledne:

"milujeme mne jeden básník"

"no to je úžasné! a je známý?"

"neřekla bych, nikdo netuší, že píše verše"

"ano? ale jak pak víš, že je básník, drahoušku?"

"píše je jen pro mne"

"dobře, to je krásné, ale ruku na srdce:

uživí ho to?"

"dost bylo hrátek, milý rytíři

je načase vydat počet, nechť tedy buben zavíří!

teď přede mnou potupně tu klekněte

a kdo jste, beze vší šalby, mi řekněte!"

"má paní, nejsem víc

než r coby sekera svištící vzduchem

ypsilon pak zrezivělým hákem

t je klíček od prázdných pokladnic

í zas kamenná věž s korouhvičkou na špici

a ř dva mlýnské kameny tiše drtící

a vše dohromady: nic"

"cože? jen železo a hromada kamení?

opravdu nic víc v tom rytíři není?"

"snad jen ještě málo:

pod tou hradbou železa a kamení

bije srdce jen pro vás, má spanilá paní

pak ovšem nejupřímněji musím říct

že teprve bez vás jsem pouhé nic..."

až všechno vyprchá

copak nám zbude?

pár studní v krajině

lisované květy

štos knih na polici

a prázdno v srdci?

kdepak

zbudou nám slova

vyřčená při dotyku nosy

a z nich nejvíce

základní kameny slovníku milenců:

nikdy, nejvíce, navždy, šíleně a milovat

když ta jednou zjeví se

už navždy zůstanou

a když někdy navečer

do hloubi ztišíš se

možná je uslyšíš

jak bloudí krajinou

třeba, až zmizí to opojení

odejdeme do svých životů

lízat si rány a zapomenout

vrátíme se domů z války

jejíž smysl nám uniká

nechtěli jsme ji a musíme ji vést

ve zbroji křehké jak vločka sněhu

čelíme strašné přesile

nehledíme na ztráty, nesčítáme zisk

bojujeme jen pro tu opilost

nebo nás žene něco víc

co nedokážeme dohlédnout natož spoutat?

ale dobře

třeba až zmizí to opojení

řekneme dost, zavelíme k ústupu

a ztratíme i získáme vše

a pak

budeme přesně o tolik bohatší

o kolik budeme prázdnější...

a pro tohle nic tolik bolesti?!

je to tu zas

táhne se mi čas

k chvíli než naše časy

spojí se a unesou nás do bezčasí

jsem signál z jiné planety

doufám, že mě tvé srdce zachytí

vysílám se, kéž uvíznu v tvé síti

chytají mě ale jiní

jen ne ty

posíláš mi signál z nebe

odešla´s daleko, že jsi pryč vím

čekám, že tvůj signál zachytím

až své srdce naladím na tebe

život a smrt, planety vzdálené

jen jeden krok a jsi tam

pláču a signál vysílám

a jen ticho slýchávám

úpět jak šílené...

aj, ty ptáčku žlutobříšku

děkuju ti za ruličku

z pod křidélka na srdíčku!

tu máš vody do zobáčku

a k tomu pár zrnek hrášku

spočni chvíli si, pošťáčku!

zahřej se a naber síly

a pak máchni křídly svými

a zdárně mi doleť k cíli

tam, co moje milá mešká

pospěš si, ať jsi tam dneska

pošeptej jí slova hezká:

tohle tiché švitoření

nic víc a nic míň není

jenom letmé pohlazení

na tvou cestu do zasnění...

tři, dva, jedna, teď!

dobře, jsem smolař, já vím

soutěže fakt nejsou můj svět

ale teď, teď prostě zvítězím!

za každou cenu k cíli se ženu

jak to jen k sakru říct?!

dojmout i rozněžnět kouzelnou ženu?..

ach, bože, rychle, vždyť běží mi čas!...

ale ne, je to marné, nedokážu víc

těžko hledám lásky nový rým

tak tedy říkám posté: miluji vás...

a prohrávám i vítězím...

líbám tě zas a znova

nemůžu se polibků nabažit

ač přiznávám, není to líbání libovolné:

jsem totiž libový princ

libující polibky

jimiž tě odkolíbávám

na svůj hrad v libavé

a celá ta líbezná smršť

je jen pro ten nelibý fakt nevyslovitelnosti

jak je mi s tebou libo

kéž tedy prolíbáme se

k podstatě naší libosti beze slov

zato zulíbáni dosyta!

tak tedy rukulíbám, má dámo

načež dále a dále až do líběčnosti...

ta neúprosná logika lásky!

váží právě tolik, kolik tíží

přitom lehká je jak z pampelišky chmýří -

foukneš a letí do oblak

a čím víc jí je, tím větší je mrak

až zacloní slunce a padne stín

zabolí srdce, trápí tě splín...

pak těšíš se na bouři ze vší té tíže

a ač hromy děsí tě, dobře víš, že:

láska bez váhy nikdy se nevznese

a váhu bez lásky málokdo unese...

v mém tlumoku je deset píšťal

všechny jsou stejné a každá jiná zas

v mém tlumoku těch deset píšťal

čeká každá na svou píseň a svůj čas

beru je do ruky, dnes už poslepu

pryč jsou časy, kdy jsem se ptal:

jaký chce která hmat a která kolik dechu?

mnoho jsem přemýšlel a jen málokdy hrál

vím, i každý člověk má svou píseň

jen ne každý dovede ji rozehrát

a ty, vytáhla´s mě z tlumoku neomylně ven

a krásně hraješ a nemusíš se ptát

ach, moje básně

jak jste mě podvedly!

byly jste příslibem svobody

a teď, když zpíváte písně

z temných vod mé duše

musím vás skrývat jako zločince

vy, moje básně

byly jste mi krajinou útěchy

a teď se mi stáváte

jen dalším kusem mé klece

špatné jste, moje básně

bojím se vašeho prozrazení

vždyť, komu vás vlastně píšu

když děsím se vás sám?

dnes

právě dnes jsem si uvědomil

v čem je síla naší lásky:

je totiž velký rozdíl milovat, abych se stal jiným

nebo milovat, abych se stal sám sebou

a v tom je právě

prokletí i štěstí

té naší...

jak jsou si věci podobné!

ty a já jsme plamen:

světlo, teplo, žár

čím více žhne, tím více víme kudy vpřed

přitom pálí všechno kolem nás

a horko sužuje nás žízní

toužíme jej sfouknout

přitom bez něj tušíme tmu a chlad

ach, bože, jak jsou si věci podobné

když plamenem kalíme si životy...

103

ten kostel v gutech

to je koráb

co unese nás pryč

a nezanechá stopy

v mořích bláznivého snění

pak zamáváme vlakům

otočíme klíč

co je, to je - co bylo, není

ten kostel v gutech

to jsou housle

jakým zvukem asi znějí?

po staletích budou zase hrát

až snad utrhnou mi srdce!

že je ticho?

ne, to není

jen poslouchej pozorněji

ze všech koutů ozývá se

jak mám rád

ten kostel v gutech

to je vrba

má uši pro každý lidský žal

raději však slyší o štěstí

(taky má svůj sen)

dokud ji nezetnou

všechna tajemství a sny žijí dál

a my?

mlčky vstupujeme

a vycházíme ven

ten kostel z gut

nosím pod kabátem

on zas mne v každém trámu

"zegřejče še, miło tu je s vami"

tak přitiskni se blíž

a uslyšíš každičkou ránu

já i když všechno neříkám

kostel prozradí, co mezi námi

105

o tom zkaženém životě:

"zkazil jsi mi život!

nejprve tím, že jsi mě miloval

podruhé tím, že jsi mi dal štěstí

potřetí tím, že ani jedno nebyla pravda!"

ach, jaký to zkažený život:

být šťastný, milovaný

a nakonec

nakonec vše zapomenout...

107

jsem text a ty melodie

potkáme-li se

naše píseň ožije

bude mít tvé jantarové oči

mou touhu námořníků

a naši sílu vykročit

na cestu, která nemá jiný cíl

než jít tam, kam tvé oči dohlédnou

když má touha dodá plachtám sil

kéž doletí až k uším, které slyšení jí dopřejí

té písni o lásce, jíž prosíme o odpuštění

s hlavou sklopenou, ale plni nadějí

108

vracíme se, mise skončena

dotkli jsme se hvězd, zažili stav beztíže

muselo to přijít, jdeme k zemi

v hlavě přetlak, v srdci tíže

dva vzduchoplavci z lodi Love

díváme se na sebe, ohromeni sestupem

musíme se ptát:

a tam dole, budeme se ještě potřebovat

až dotkneme se dna běžným žitím drceni?

žasneme ještě jako tam nahoře

jak samozřejmě jsme si souzeni?

vždyť potkali jsme se právě my

abychom prožili naši misi za hranicí snů

a teď jsme to právě my, kdo se bojí

zda tým zvyklý čelit nástrahám kosmu

i tam dole na zemi obstojí...

112

jsme jak dva zbloudilí námořníci

vypluli jsme každý na své lodi

snad k sobě vstříc

ty teď stojíš v mlhách, já v bezvětří

čas si běží, srdce tlučou

jinak moře nic

ptala ses mě:

co prověří sílu naší lásky?

řekl jsem terén a opomněl sílu vod

vždyť je to moře:

moře času

moře bolesti

moře dálky

a moře nejistot...

113

chtěl jsem si život uspořádat jako báseň:

z pěkných slov vyskládat pěkné myšlenky

vše krásné a uhlazené jak milostné verše

ale teď už vím:

nezáleží na slovech

ani na jejich pořadí

jen tolik je podstatné

co se jimi přímo neřekne

má-li být tedy život básní

opusťme hradbu slov

vždyť to nejkrásnější

rodí se z ticha

mezi nimi

a námi

116

dnes už vím

být básníkem je štěstí i prokletí:

čtu z ticha mezi řádky vzkazy lidí

jejichž příběhy měly zůstat tajemstvím

jaké je tedy štěstí básníkovo?

nedám se ohlupovat

a jeho prokletí?

jak jen to věčné ohlupování

unést....

117

a život?

divadlo

silný prožitek

jinak jsi mrtvý

a dohrál's...

118

nač přemýšlet o lásce...

nedá se změřit, koupit ani darovat

její logika je neúprosná:

buď vše a nebo nic!

právě láska nám připomíná

jak mylné je tvrzení, že nemůžeš mít vše:

je totiž podmínkou lásky

že nelze mít současně vše i nic

když totiž dáváš vše a dostáváš trošku

přesně tehdy máš vše i nic

a můžeš si být jist, že tohle láska není

dávej tedy vše a dostávej vše

nebo se smiř s nic

a očekávej rozloučení

122

tak už je to tady: vracím se z bitvy za lásku

nic jsem nezískal, nic neztratil, život ani čest

jsem stále týž rytíř jako na počátku

jen chudší o pár iluzí a bohatší o bolest

myslel jsem, že lásku z kusu ledu dobudu

vše, co mám dal jsem v sázku a věřil v jediné:

nač se bát o život či ran osudu?

vždyť v tom kusu ledu bije srdce láskou pro to mé!

našel jsem je zkřehlé v ledovém chrámu

jehož podoba každému by brala dech

ostrý chlad však srdci zasadil hlubokou ránu

a ono pláče, v sílu lásky nevěří, chrlí krev

podal jsem mu ruku a řekl: pojďme zvítězit!

vykročil jsem rázně a ono, ač nesměle, kráčelo též

ale hradby ledu sunuly se blíž a blíž a hrozily nás uvěznit

a naráz srdce pustilo mou ruku a řeklo: běž

stěží vyvázl jsem živý z útrob ledových

tam uvnitř však slyším píseň písní znít

rudé kapky pláče barví pod nohama sníh

jak marně srdce touží milovat a milováno být

možná jen ještě nedozrálo k plné síle

samo v sílu lásky nevěří, chce po ní jen toužit?

nevím, snad ještě nenadešla jeho chvíle

kéž není mu souzeno lásku nechat kolem navěky jen kroužit...

a tak se vracím z té bitvy za lásku

nic jsem nezískal, nic neztratil, život ani čest

jsem stále týž rytíř jako na počátku

jen chudší o pár iluzí a bohatší o bolest

123

tak jsi mi umřela

zastavil se čas

hluboká rána, hluboký příkop

na jednom břehu ty, na druhém já

tak jsi mi umřela

lapám po dechu

ať aspoň on měří mi čas:

nádech, výdech

stále bez života...

tak jsi mi umřela

mé milované bezčasí

stalo se mi mrtvým časem

přitom jsem vždy tolik toužil čas zastavit

a teď?

tiše pláču, bez dechu, úpěnlivě prosím čas

ať rozběhne se zas...

126

"tatínku, myslíš, že je bůh?"

"myslím, že ne

ale co si myslím, je jen málo podstatné

důležitější je, čemu věříš"

"a věříš, že je bůh?"

"ano, věřím ho všude kolem sebe"

127

vztah ve stavu nouze:

neslyšet se, nevidět se, nepsat si

zhasli jsme žár lásky

dusí tíha mrtvolného ticha...

jen to neslyšné probublávání

pod povrchem nicoty

je nám nadějí

že snad jednou

život zase zvítězí

128

jakou zazpíváte dnes, můj drahý?

o koních, o bitvách či srdcích krásných dam?

dnes vyberte mi prosím příběh starý

starší snad, než je svět sám!

ach, má urozená paní, jak vašim uším sluší

když žádostivě natočí se k mým rtům

ta pozornost mě pokaždé však zmučí

neb zkázou hrozí všem mým příběhům...

dnes povím příběh o bloudícím rytíři

stal se dávno, věčným se mi zdá

neb vždy, když amor luk svůj k srdci namíří

také náš rytíř na svou pouť se dá

ten rytíř chrabrý byl a vítěz bitev mnohých

dobýval hradby měst i srdce krásných žen

byl znalcem mnoha řemesel i mravů dobrých

ne velký krasavec, však u všech vždy oblíben

byl zkrátka mužem, jemuž hvězdy přály

všichni věštili mu slávu, bohatství i čest

přec sudičky zle jeho osud namíchaly

že svůj život jen stěží mohl snést

on toužil najít druhou půli svojí duše

možná řeknete si: ó, jaký pošetilec!

jenže to, co zní vašim uším jednoduše

byla pro něj ta nejtěžší na světě věc

ač nejedna žena jej milovala

a on zkoušel oplatit jim citem svým

přec nikdy v něm láska plně nevzplála

bylť snem o druhé půli duše posedlým

až jednou, uléhal zas v lože bez naděje

když tu zaslechl tichý v hloubi noci zpěv

to jakás dívka zpívala si zasněně

tak tklivě, že píseň její pěnila mu krev

rytíř jak v mrákotách za tím hlasem šel

vždyť právě v něm on slyšel ji znít

v tom zpěvu svou půli duše uslyšel

a celý šťasten spěchal dívku oslovit

když oba poznali, že jejich duše jedno jsou

srdce jim rozžhavil hluboké lásky cit

jenže ta dívka již dala srdce své i ruku svou

manželovi, kterému nikterak nechtěla ublížit

náš chrabrý rytíř zaplakal a zlomen zcela

osedlal koně, bez cíle hnal se v širý svět

věděl dobře, že jeho duše již nikdy nebude celá

neb právě, když ji nalezl, bylo mu ji opouštět

tak smutný rytíř bloudí světem sám

budí obdiv, v bitvách vítězí

jediné však chybí mu: milovat a být milován

bytostí, v níž jeho druhá půle duše dlí

ač tleskají mu, klaní se i sláva volají

a úspěch každý musí mu závidět

pod spuštěným hledím on hořké slzy tají

a smutný zpěv dere se ven skrze ret:

"kolik pusté marnosti na mé cestě dlouhé

na níž těžce je mi nésti sudbu svou

vždyť sláva, bohatství i pocty, to vše nic je pouhé

když nemůžu mít já lásku tvou"

134

snažím se

opravdu se snažím

vzdát všech svých nadějí

spojených s tebou

jenže vzdát se neumím

a proto si přeju:

kéž z mých nadějí

stanou se sny

které mě těší

kterým věřím

s nimiž se laskám

a přitom je nenutím

aby se staly

a ony

aniž by mě zraňovaly

že nejsou opravdu

ony čekají....

135

věčnost?

dříve, když odjela jsi na týden či deset dní

počítal jsem každičkou minutu

než vrátíš se mi zpět

a trvalo to pokaždé celou věčnost...

a teď, když jsi odešla navždycky

počítám je zas...

138

pšt, tohle je opravdu tajné!

už vím, co je to štěstí:

nemít víc než dvě slova

- "milovat" a "tebe" -

a ještě se o ně dělit!

139

tento měsíc třináctý je

svým jménem BEZTEBE pyšní se jak páv

jediným jeho smyslem zabít mě je

a na mém hrobě vyrýt epitaf:

zde leží ten, co hledal v lásce spásu

a nalezl v ní leda past

zemřel touhou, když neslyšela jeho hlasu

v pátek 13. 13. 1313

140

mám v sobě čtyři já:

rozum, srdce, duši, cit

rozum tak rozumný

že málokdy mu rozumím

duši ošoupanou bolestí

že utíká a zaplátovat ji neumím

cit tak velejemně citlivý

až občas je i cítit sám

a srdce, co sotva stačí bít

jak z věčných svárů

strhané je mám

a tak čekám marně

až jednou srdce, duše, rozum, cit

uzavřou mezi sebou příměří

a já konečně budu vědět

kudy jít...

145

jsi jako báseň

nedáš se pochopit

rozumem nedáváš smysl

jsi jako báseň

unášíš k nebesům

sytíš mi duši, tišíš mou mysl

jsi jako báseň

známá slova, nový význam

vábící až k zešílení

jsi jako báseň

chci číst tě stále znova

laskat tě jazykem za kuropění

jsi jako báseň

božská sklizeň

rajských plodů koš

jsi jako báseň

tajné dveře do končin

v nichž vládnou slast a rozkoš

jsi jako báseň

a já tvůj věrný čtenář

ztracen marně v tvých obrazech

vždyť ty jsi ta báseň

kterou čtu i píšu, jíž umírám, žiju

ztrácím i nabírám dech

146

někdy se trápím

mohli jsme se potkat v lepších časech

má milá...

ale dobře vím

je to stejné, jako si stěžovat

že mě bůh nestvořil dokonalým

přitom dokonalost božího záměru

je právě v možnosti volby

lze se třeba milovat

a nikdy spolu nežít

stejně jako lze spolu žít

a nikdy se opravdu nemilovat

a v obou případech lze být i šťastný

pokud si tuto cestu člověk zvolí svobodně

a v tom je právě ta nedokonalost člověka:

ne vždy přijme božský dar svobodné volby

a raději se obyčejně lidsky trápí

ale vlastně

i to je volba...

150

všechno někam směřuje

ale co když se síla zračí

ve směřování bezcílném?

mrak spěje k bouři

slunce k západu

život k naplnění...

a já?

ženu se za svými cíli

toužím směřovat

a žalostně bloudím

to proto

chtěl bych tě milovat bezcílně

jako když mrak směřuje k bouři

152

uléhám do veršů

jak do peřin

nemocničního lůžka:

řízným rýmem

vyjmou mi srdce

vyléčí touhu chorobnou

cvičením naučí mě smířit se

že paralela nemůže být

mou alternativou...

a až mě propustí

ač slep, hluch i něm

já stejně zas tvůj obraz uslyším

a štěstím vykřiknu:

miluju, tedy jsem!

154

otázka přímo erasmovská:

lze milovat z vlastní vůle

nebo je to projev vůle boží?

směješ se:

"je dvacáté první století

v něm člověk je strůjcem svého osudu!"

a přeci:

ani jeden z nás nezmůžeme vůlí nic

jednáme iracionálně a nelogicky

nečeká nás prospěch, leda zmar...

až se musíme ptát:

"co nás to k sobě žene

není-li ani nám to po vůli?"

a hle:

otázka přímo erasmovská...

155

co v ní mám?

nenapíšu

na to příliš stýská se mi

a i to je lež

pro to, co vnímám

v tomto světě slova není

156

kéž je naše láska polská!

je jako droga:

neměli bychom

neovladatelně ji chceme

principiálně je to špatně

ničí nás a ovládá

zkrátka droga...

jedinou naší nadějí je

že v polštině droga

znamená cesta

161

jako voda

bez snahy o lepší chuť, vůni či barvu

jsme si vodou

bez chuti, vůně i barvy

a přitom

pro život tak podstatní

162

jsme jak dvě studny:

u mě hladiny nedohlédneš

ty zpola zasypaná...

nevím, koho to napadlo

hloubit tak blízko sebe

když není vody k naplnění

šancí bylo by snad splynutí

ale zatím:

nechtějí lidé pít vodu plnou bahna

a tak

dvě studny téměř na dotek

schnou zapomněním...

164

ani tam, ani sem

řítím se směr budoucnost

netřeba cest

ve vzduchoprázdnu

není odporu

netřeba spěchat

kde není naděje

není ani čas

snad jediné

co v tom drhne

je láska

dává pocit pohybu

ačkoli stojíme

166

zas ten třináctý měsíc

BEZTEBE jméno jeho

chybíš mi povědomě krutě

a sic

dere se na povrch

cosi neznámého:

to srdeční prasklinou

nořím se ku kormidlu

svírám jej vší silou

míjím charybdu i skyllu

od tebe nezávisí má svoboda

už dobře vím

svobodný k svobodnému sedá

a láska k nim

170

když hodně stýská se mi

mé srdce ví:

je-li stále láska mezi námi

je ti stejně jako mi

a to za moc nestojí...

pozbýváme sil zadržovat vodopády slzí

víme, že setkání nehrozí, natož brzy

jsme zajatci citů, hladoví láskou

bolavé duše skryté za klauní maskou

a tak slyším, jak mé srdce tluče zrádně:

jsme odsouzeni k věčnému toužení

vždyť setkání dvou lidí na dně

stejně k ničemu není...

171

psal jsem ti

už nepíšu

zvrhlé verše

neumí potěšit

průklepáky duše

sledují jediný cíl

se nezbláznit

173

bránil jsem se samotě

nemám na ni odvahu

a teď:

k tobě nesmím

doma nemám stání

tak zbyla mi...

vprostřed sítě vztahů

jako pavouk sedím tiše

čekám, co přiletí

nikoho nezajímám

všichni se mě bojí

a já jich...

174

nechci nic moc

jen tak na dobrou noc

líbat tě na spáncích a na čele

pokračovat na víčka i nosík nesměle

odtud zas k ouškům se přiblížit

a hle, jazýčkem neposedou, přes líčko zamířit

k ústům tvým, na nichž předlouze spočinu

čím přivolám naši společnou bublinu

která odnese nás kamsi do říše sní